Pro mě nebylo vůbec jednoduché si takovou akci pivo rozplánovat.. Znamenalo to nechat v práci auto, nějak se dostat do hospody, pak z hospody domů a ráno se zbytkovým alkoholem do práce. Nejdřív jsem vymyslel tu část ráno z domova do práce, to mě vezme jeden z řidičů, který pro nás jezdí.. Pak cestu z hospody domů – Patrik zajistí známého taxíkáře. A poslední část cesty, z práce do hospody, obstarala Soňa, která se sama nabídla, že mě odveze. Přemlouval jsem jí, ať se s námi chvilku zdrží a něco si dá, ale odmítla to.
Flahback 5 – Soňa
Soňa nastoupila k nám do práce asi před třemi lety. Naše oddělení bylo tehdy malilinkaté. Dušan a já jsme byli základními kameny oddělení, na dalším postu docházelo často ke změnám. První kolegyni nám později převedli do jiného oddělení, jejího nástupce, mladíka jménem Zajíc, vyhodil šéf po několika měsících, na stejném místě se ještě během zkušební doby prostřídalo ještě několik lidí. Až jednou jsem tak přišel do práce a v kanceláři seděla Soňa. Byli jsme zběžně seznámeni šéfem. Zatrnulo mi. Soňa byla stejný typ jako Blanka. Někde v pozadí naskočila obava, že by Soňa mohla znamenat určité nebezpečí pro hodnoty, které jsem si už v životě stanovil. Začal jsem si Soni všímat víc. První, co jsem si vlastně poprvé v životě mohl uvědomit, byl věkový rozdíl. Dosud jsem si něco takového neuvědomoval. Život šel pořád dál, lidé přicházeli a odcházeli. Soňa byla o čtrnáct let mladší. Občas jsem jí odvezl z práce domů a při konverzaci během těch cest jsem si s uklidněním uvědomil, že po stránce duševní jsme také každý jinde. Ona byla na začátku cesty, názorově byla ještě jinde a životní ambice měla minimální. Uvědomil jsem si, že každý žijeme jinak… Neznamenala pro můj život žádné nebezpečí. Od chvíle, co jsem si to uvědomil, jsme se tak nějak docela dobře kamarádili. Na různých firemních flámech jsme se stali prakticky inventářem, který akce opouštěl mezi posledními.
Dokonce se jednou Soňa potkala s Irčou. Bylo to na svatbě kolegy Dušana. Soňa si krátce před tím pořídila auto a cesta na svatbu byl jeden z jejích prvních výletů.
Loni na podzim jsme spolu byli na externím školení. Soňa sama navrhla, abychom šli ve dvojici spolu, postupně se nás tam vystřídalo z práce několik. A najednou to nebylo jako jiná školení, nezáživné a nudné, ale veselé a inspirující. A letos na jaře jsme byli na firemní akci, kde zlatým hřebem bylo noční posezení ve vinném sklípku. Což, pro mě to bylo neobyčejně zajímavé, na podobné akci jsem nebyl od časů studií na střední škole, ale Soňa byla tak nějak náturou pvlařka, víno jí nic neříkalo, ale i tak jsme se tam dobře pobavili.
Koncem léta se mi připomněl kamarád Richard. Působil jako lékař na stáži v Paříži a domlouvali jsme se, že bychom se za ním s rodinou vypravili na prodloužený víkend. Jeho roční pobyt už se blížil ke konci a chtěli – li bychom se do Paříže vypravit, byl nejvyšší čas.
Richard už tam kdysi působil asi čtyři roky a opakovaně nás zval. Vždycky to skončilo na tom, že Irča došla k názoru, že sebou nebudeme mít dostatek peněz, aby mohla bez velkého počítání nakupovat.. Mě sice lákala odjakživa více Eiffelovka než nějaký hypermarket, ale podvolil jsem se. Žít v páru znamená žít ve dvou a někdy i akceptovat něco, s čím sice vnitřně tak úplně nesouhlasím, ale v rámci zachování rodinné atmosféry se podvolím. A tak jsme tehdy o Paříž přišli, ale tentokrát už se mi o takový výlet přijít nechtělo. Ovšem Irča už se mnou nikam jet nechtěla. Trochu mě to překvapilo, mohli jsme jet celá rodina, pár dnů bychom to určitě spolu vydrželi. Takhle mi nezbylo než hledat někoho, kdo by se mnou chtěl jet a kdo taky umí řídit auto, protože mě děsilo, co by se asi tak stalo, když tam dojedu autem a při výletu na Eiffelku si podvrtnu kotník… Zkusil jsem Martu. Nikdy jsem se s ní nenudil, řídit umí a s Richardem se zná. Měla jen jednu podmínku, že sebou vezme dceru, která bude mít ten výlet k patnáctinám.. To znamenalo, že i já si sebou vezmu jen jedno z dětí, aby v autě bylo při tak dlouhé cestě zachováno nějaké pohodlí.. Nějak tak jsem počítal, že se mnou pojede dcera. Syn se v minulosti zpravidla návštěvám památek vyhýbal. Nicméně Irča trvala na tom, abych se ho přesto zeptal, protože dcera se mnou už v minulosti byla párkrát na různých akcích, třeba na lyžování v Alpách. I zeptal jsem se ho a kupodivu se mu nápad zdál dost dobrý, tak bylo rozhodnuto.
O víkendech jsme s bráchou začali rozebírat chatu. Matka posílala po bráchovi obědy a brácha si k tomu ještě vozil tak basu piva na každý den práce.. Byl jsem rád, že na první křižovatce cestou domů se naše cesty rozcházely, protože po té base piv jsem chtěl být od něj a jeho dodávky co nejdál.. Elektřinu stále neměl zaplacenou..
V práci se chystala velká změna. Firma už se delší čas připravovala na otevření vlastního logistického centra. Nějaký čas se koketovalo s výstavbou vlastního objektu, ale po různých pokusech a jednáních, která skončila v různých fázích, se došlo k pronájmu nového objektu. Někdy v prosinci se bude zahajovat provoz a bude to moje starost. Konečně budu dělat to, proč zejména mě ve firmě před těmi skoro osmi lety přijali. Mě a zatím jen pár kolegů čekalo stěhování za Prahu, ale vlastně jen přes pole, asi osm kilometrů.. Pozitivní bylo, že mezi těmi prvními kolegy, kteří se budou stěhovat se mnou, bude i Soňa. Na tu změnu jsem se začal i těšit. Ta práce, kterou jsem doteď dělal, byla plná stresu a neustálého telefonování..
Velká část kolegů se za námi pak přestěhuje za rok a některých kolegů se to nebude týkat vůbec. Jedno oddělení zůstane ve stávající budově a třeba taková Andula z účtárny koncem měsíce odejde z firmy na zkušenou na Nový Zéland. Uspořádala ještě rozlučku, která byla houfně kolegy navštívena.
V restauraci bylo veselo.. Část kolegů se věnovala pití piva, část holdovala své oblíbené tequille. Nebývá často takhle možnost neoficiálně posedět, spláchnout všechny pracovní starosti a objevovat v kolezích normální lidi a často i kamarády.. S postupujícím večerem se kolegové začali pomaloučku vytrácet, k placení došlo při zavíračce. Stále nás ještě zbývala šestice, která se ještě nechtěla rozloučit.. „Půjdeme do Lucerny“, rozhodla Andula a vyrazili jsme do metra. Mimo ní a mě šestici doplňoval ještě její přítel a tři kolegyně, mezi nimi Soňa.
Byli jsme všichni v dobré náladě. Na přestupu jsem jel na eskalátorech dolů jako první, tak mi uteklo, co přesně se dělo za mnou. Všimnul jsem si, až jak Soňa svištěla po plechu mezi eskalátory po zadku dolů, ale neustála to a přistála na eskalátoru.. Naštěstí si nic nezlomila a do Lucerna baru jsme dorazili bez dalších nehod..
Bylo tam narváno.. Vystáli jsme frontu na pivo a probojovali se na parket.. Zkraje večera večer jsem přemýšlel, jestli se Soňi zeptám. Došel jsem k tomu, že jestli se naskytne příležitost a budeme sami dva někde blízko sebe, že se zeptám.. Teď, když nás tu bylo už jen pár, zdálo se, že by vhodná příležitost mohla přijít.. Byli jsme sice se Soňou blízko sebe, ale zatímco Andula s přítelem se nám ztratili kdesi v davu, zbylé dvě kolegyně se vlnily vedle nás.. A najednou se kamsi ztratily.. Myslím, že společně zmizely na chvilku na toaletu.. Octli jsme se se Soňou blizoučko sebe.. A nezeptal jsem se.. Nestačil jsem to.. Jako by námi projela elektrická jiskra a hned jsme se líbali.. Nemohli jsme se od sebe odtrhnout.. Ale včas si všímáme vracejících se kolegyň a vzdalujeme se od sebe..
Za chvíli jsme Lucernu opustili a vydali se Václavákem ke stanici nočního autobusu.. Doprovázel jsem Soňu a drželi jsme se za ruce. Oba jsme byli zaskočení. Povídali jsme si a plácali o všem možném i nemožném. Ani jeden jsme nechápali, co se vlastně stalo a ani jsme tomu nevěřili. Políbili jsme se na rozloučenou, když Soňa nastupovala do nočního autobusu. Já se vypravil opačným směrem. Autobus měl jet za dlouho, tak jsem došel pěšky do Karlína na tramvaj. Ta měla také jet až za dlouho, tak jsem došel až na Palmovku.. Svezl jsem se na konečnou, až k nám tramvaj nejezdí. V noci tam jede jednou za čas jen noční autobus. Ale než přijel, došel jsem noční Prahou až domů. Myslel jsem na Soňu.
Je dobré flámovat v pátek – v sobotu jsem se mohl vyspat, ale rodina mě stejně poměrně brzy vytáhla z postele a zapojil jsem se do různých domácích prací. Takhle po flámu se mi dělá dobře. Nemusím na nic myslet a makám.. Ale pořád vidím Soňu.
Odpoledne jsem jí zavolal, abych se zeptal, jestli dorazila v pořádku. Měla příjemný hlas, v pořádku dorazila, jen po pádu z eskalátorů je samá modřina.
Jak já se tentokrát těšil na pondělí, až budu moct dorazit do práce.
Dočkal jsem se. Jak jen to bylo možné, zašel jsem do její kanceláře a říkal jsem jí, jak jsem se na ní těšil a jak rád bych jí políbil.. „ Možná jsi něco pochopil jinak, než to bylo“, zpražila mě..
Bylo mi zase smutno.. Něco jsem k ní cítil..
Dny běžely dál, doma byla atmosféra pořád stejně hustá. Naštěstí se Soňou to fungovalo stejně příjemně jako před naším pokusem o sblížení. A výlet do Paříže se blížil..