Za pár dnů budeme mít s Irčou osmnácté výročí svatby..
Flashback 3 – Naše svatba s Irčou
V oblasti seznamování jsem se odjakživa projevoval jako nesmělý introvert. Ještě ve čtrnácti jsem sice absolvoval svůj první mejdan v životě na oslavě patnáctých narozenin Marty, spolužačky ze základky, po kterém mi její kamarádka psala dopis, že vůbec nebyla náhoda, že Marta pozvala právě mě a že „hloupému napověz, chytrého trkni“. Chytrý jsem sice byl, jak mi řekli v psychologické poradně, když jsem se hlásil na střední školu, dokonce nadprůměrně inteligentní, ale Marta nebylo děvče podle mého vkusu. Poměrně dlouhý čas jsme se sice poměrně pravidelně potkávali, ale tak jako dva kamarádi. V tanečních jsem se seznámil s Lenkou, čas od času jsme se sešli, ale i tady stále byla určitá hranice mezi kamarádstvím a něčím víc a tu hranici jsem neuměl překonat.
Měl jsem tehdy dost koníčků, které mi zabíraly hodně času, rozhodně jsem se nenudil, ale s přibývajícími měsíci jsem přeci jen cítil, že mi něco chybí.
Poměrně hodně času jsem také trávil v okruhu svých kamarádů ze střední školy, Patrika, Evženie a Heleny. Prožili jsme společně řadu zajímavých dobrodružství a vzpomínky na ně nám všem utkvěly v paměti snad navždy.
Už mi bylo osmnáct a začínalo mi připadat, že snad nikdy v životě tu pravou nepotkám a jestli třeba i potkám, nepovede se mi překročit tu hranici a projevit své city.
Část prázdnin mezi střední a vysokou školou jsem trávil jako vedoucí na dětském táboře. Mezi vedoucími a praktikanty byla silná převaha něžného pohlaví. Při odjezdu se mi stala taková příhoda.. Šel jsem s baťohem ulicí k místu srazu a míjel jsem obchod s potravinami. Před obchodem seděla asi čtyřicetiletá žena na kufru a oslovila mě : „Mladý muži, také odjíždíte na tábor ?“ Přikývl jsem. „A pomohl byste nám s kufrem ?“ Opět jsem mlčky přikývl a vzal kufr za ucho. „Ještě moment“, usmála se ta žena, „to je kufr dcery a ona si zrovna kupuje ještě nějaké drobnosti. Chviličku strpení.“
Za okamžik vyšla z obchodu drobná blondýnka. Vzal jsem kufr a pokračoval k autobusu. Tak jsem poznal svou budoucí tchýni a Irču.
Během pobytu na táboře mě Irča přitahovala. Byl to roztomilý smíšek, byla rozverná, vtipná a zábavná. Líbila se mi a přitahovala mě. Společně jsme se přihlásili na noční hlídku a seděli u ohně a klábosili celou noc. Bylo nám spolu dobře.
Jednou po večerce dětí proběhla poněkud rozvernější akce vedoucích a praktikantů, která se hlavnímu vedoucímu vymkla z rukou. Byli jsme s Irčou pořád spolu a než jsem šel spát do své chatky, zastavil jsem se chvíli v chatce u Irči. Vyprávěl jsem jí různé nesmysly a rozvíjeli jsme různé bláznivé teorie. Irčiny spolubydlící nás okřikly, abychom nerušili. Ještě se mi od Irči nechtělo. Natáhli jsme se na její postel vedle sebe a šeptal jsem jí do ucha. A jak jsme tak potmě leželi vedle sebe, najednou jsme oba zmlkli a naše rty se potkaly.
Začalo krásné období mého života. Zbytek prázdnin jsem si přeorganizoval, abych se nemusel ani během školní praxe vzdálit z Prahy a mohl být každý den aspoň chvilku s Irčou. Chodili jsme spolu na vycházky, do kina, na Ranní růži z Manhattanu do Slovanského domu..
Po čase jsem Irču seznámil s mojí matkou a bratry a Irča s námi začala jezdit na chatu.
Po prázdninách jsem začal chodit do prváku na vysoké škole a Irča do třeťáku na střední škole.
Báječné byly okamžiky vzájemného poznávání všech detailů našich těl. Zvlášť ideální příležitost k tomu nastávala, když se povedlo zkoordinovat Irče návštěvu lékaře s mou až odpolední výukou ve škole. Pak jsme měli hned po odchodu nejmladšího bráchy do školy dvě hodiny u nás doma pro sebe.
Čas plynul, bylo nám oběma dobře. Budoucnost jsme nijak neplánovali, žili jsme přítomností. Oba jsme studovali, a připadalo mi, že takhle to bude trvat věčně.
Další léto jsme spolu jeli na jiný dětský tábor a seznámili se s novou partou lidí, která nás bude také provádět dál naším životem. A po prázdninách Irča nastoupila do posledního ročníku střední školy. Krátce po prázdninách jsme spolu oslavili její osmnáctiny.
I konec roku jsme trávili společně.
Co se mezi námi přihodilo začátkem února, si teď s odstupem let neumím vybavit. Ale výsledkem bylo, že se se mnou Irča rozešla. Byl jsem zoufalý. Volal jsem jí, chtěl jsem vědět, co můžu udělat pro to, aby všechno bylo zase jako dřív, ale vše bez odezvy.
Při jednom telefonátu z ní vypadlo, že je zřejmě těhotná a že příštího dne jde na gynekologii. Počkal jsem na ní před nemocnicí. Skutečně jsme čekali dítě. Ale Irča trvala na svém rozhodnutí, že už to dál není moje starost. Byla to pro mě hrozná představa, že náš vztah skončil a někde budu mít dítě.
Ta doba už je pro mě obestřena mlhou. Asi byla dost nepříjemná, protože v mysli zůstane uchováno zejména to příjemné. Nevzpomínám si, jak konkrétně to tehdy probíhalo, ani jak dlouho ta nepříjemná doba trvala. Vzpomínám si až, že na libeňském Zámečku měli první volný svatební termín koncem dubna. A že to šlo ráz na ráz. Bydlení jsme si připravovali u mojí babičky, ale Irču nenechala její matka přistěhovat dříve, než v červnu odmaturovala.
Byli jsme svoji, čekali jsme dceru, Irča stačila nastoupit do práce na pár měsíců, než jí začne mateřská, bydleli jsme u babičky a mě čekaly ještě dva roky studia na vysoké škole a vojna.. Ideální podmínky pro start do života. Ale měli jsme chuť se s životem porvat.
Stav nejistoty trval deset dní. Střídali jsme se s bráchou v návštěvách v nemocnici, aby tam každý den někdo byl. Jinak to nešlo. Informace nám nikdo nebyl ochoten podávat po telefonu.
Jedenáctého dne vyšla řada na návštěvu na mě. Matčino lůžko bylo prázdné. Vyděsil jsem se.
Přišla ke mně sestra : „Stav Vaší maminky se zlepšil. Převezli jsme jí o patro výš a probírá se z umělého spánku.“
Vyšel jsem o patro výš a setkal se s matkou. Mluvila z cesty, rozhovor neměl hlavu ani patu. Doufal jsem, že to souvisí s umělým spánkem a že to odezní.
Situace se skutečně s postupujícími dny lepšila. Nicméně matka byla stále přesvědčena, že během svého pobytu v nemocnici navštívila Ústí nad Labem a Ostravu.
Ještě během týdne jsme měli s naší starou partou, Evženií, Patrikem a Helenou, společnou večeři, spojenou s autogramiádou. Atmosféra byla perfektní, odvázali jsme se a alespoň na chvilku jsem se zbavil starostí.
O víkendu jsem se jel podívat k matce na chatu. Počítal jsem, že tam bratr už dlouho nebyl posekat trávu a že tento úkol vybude na mě.
Moje obavy skutečně nebyly plané. Na chatu jsem dojel s naší domácí benzínovou zahradní sekačkou v kufru služebního kombíku.
Počasí nestálo za nic. Poprchávalo, tráva byla vlhká a přerostlá, sekačka se neustále zahlcovala. Přesto se mi povedlo trávu posekat a šel jsem se podívat dovnitř do chaty.
Už někdy loni jsem si tam všímal prorůstající houby. Objevovala se na různých místech, v rozích koupelny, záchodu, podél prahů.. Částečně v boji s ní pomáhalo větrat. Teď za takového vlhka to nemělo smysl.
Ledva jsem otevřel dveře, zděsil jsem se.Houba prorůstala snad ve všech rozích, dveře od záchoda nešly ani zavřít. Bylo jasné, že napadené dřevo se musí odstranit. Ale kde všude je to dřevo napadené ?
Začal jsem páčit obložení stěn a zárubně dveří na záchod. Čekalo mě tristní odhalení. Nosná stěna pod obložením se prakticky rozpadala. Chata, kterou rodiče postavili před čtyřiceti lety, kde jsme s bratry vyrostli a kam celou tu dobu matka jezdí a chce se usadit na stáří, je odsouzena k záhubě.
Jak jsem tak o situaci přemýšlel, ani snad jsem neměl důvod se domnívat, že něco bude fungovat jak má. Věci prostě toho roku nějak plynuly a negativní problémy se kumulovaly. Proč by tomu v případě chaty mělo být jinak ?
Uvažoval jsem , co s tím. Nemůžu přeci jen tak matce říct, že sen o stáří se jí rozplynul…
Řešení se zdálo být závislé na řešení dalšího problému spojeného s průběhem dalšího matčina života.. S trojitým bypassem bylo nemyslitelné, aby matka zůstala ve svém stávajícím bytě. Přes třicet let bydlela v sídlištním bytě 3 + 1, ve třetím patře bez výtahu. Byt to sice byl pěkný, v atraktivním prostředí, z oken byl výhled do lesa a pamatoval jsem si i na veverky za okny a zajíce pádící pod okny, naše rodina tam bydlela od samého dokončení stavby, ale bylo nemyslitelné, aby matka nadále šplhala po schodišti do třetího poschodí, vybavena taškami s nákupy atd… Asi by byl problém, aby vyšlápla bez jakékoliv zátěže tolik schodů.. Teď se nabízelo řešení – byt prodat, chatu zbourat a za utržené peníze postavit na pozemku po chatě rodinný dům.
Souhlas matky nebo její stanovisko jsem zatím neměl a nechtěl jsem s ní celou věc zatím ani rozebírat, chtěl jsem počkat, až jí bude lépe. Ale v mezičase už jsem začínal sbírat informace o různých typech staveb… Intuitivně jsem inklinoval k dřevostavbám. Měl jsem pocit, že postavit místo dřevěné chaty větší dřevěný dům by vhodně naplnilo ten matčin sen o klidném stáří.
A jednoho večera to na mě tak nějak dolehlo. Čtyřicítka se blíží, nedávno jsme zrekonstruovali rodinný domek, přistavěli garáž, pergolu, byt pro Irčiného dědu, bazén, zahradní chatku, děti nám odrůstaly , zdálo se, že všechno směřuje k tomu, že budu mít život v podstatě hotový, nalajnovaný a už mě nebude čekat nic jiného než nudný stereotyp.
A najednou je jasné, že přijdu o rodinu, o ten domek a budu stát znovu na úplném začátku jako před dvaceti lety, sám, a k tomu mě čeká starost o nemocnou matku a ještě starost o stavbu domu… S pomocí bratrů jsem moc počítat nemohl – jeden je až v Domažlicích a druhého není možné nechat rozhodovat samotného.
Doléhalo to na mě víc a víc.. Na všechno sám… Nebudu mít nikoho, kdo by stál blízko mě a byl by mi oporou.. Tehdy jsem si vzpomněl na Blanku. Neměl bych se s ní spojit ?
Flashback 4 – Blanka
S Blankou jsme se poprvé potkali na dětském táboře. Bylo to v roce, kdy nejela Irča, protože už jsme čekali přírůstek do naší čerstvé rodiny. Irča přijela ještě na přípravu tábora a pak zase odjela.
Na večery po večerce jsem tedy osiřel. Kupodivu to neznamenalo, že bych se do postele ke spánku ukládal dříve, než třeba loni, kdy jsem tu byli s Irčou. Bývaly to tehdy zábavné večery. Vedoucí a praktikanti se scházeli po večerce, otevřelo se víno, rozproudila se zábava, hrály se různé společenské hry. Společnost se zvolna rozcházela až s postupující nocí v závislosti na stupni únavy. A nějak tak jsem si všimnul, že na kutě odcházím mezi posledními. A že mezi těmi úplně posledními se jednak různě podle aktuálního stupně únavy střídají ostatní kolegové a jednak zůstává jedna stálice – Blanka. Nějak jsme si pořád měli co říct a zdálo se nám, že máme na to povídání neustále nějak málo času. A přišly dny, kdy jsme ještě potom, co odpadl poslední vytrvale, zůstali vzhůru a povídali si, a nechtělo se nám spát, až najednou byla noc méně a méně tmavá a vyšlo slunce.. Dneska nechápu, jak se to tehdy dalo beze spánku přežít..
S Blankou jsme se stali jakýmisi flámovými parťáky.
V průběhu roku mezi tábory proběhlo několik málo setkání té party lidiček a pokud se sedělo u někoho z toho okruhu na chatě u ohně, končívalo to stejně jako na táboře. Irča šla spát mezi prvními a jako poslední, když už slunce vylézalo nad obzor, jsme chodili jako poslední spát já a Blanka.
I další tábor proběhl podobně. Byl trochu organizačně složitější, protože jsem musel odjet složit státnice a také na vlastní promoci, ale o to více důvodů bylo posedět..
Další rok už jsem nejel a o další rok se tábor konal naposledy. S Blankou jsme se potkávali jen na těch různých občasných setkáních.
Až jednou mi tak náhodou Blanka zavolala, měla zrovna narozeniny a nekonalo se žádné posezení lidí z okruhu tábora a ona měla chuť vyrazit na celonoční flám. Tak si vzpomněla na mě. Irča byla zrovna s dětmi na venkově u příbuzných a tak jsem souhlasil.
Od té doby jsme se vídali minimálně jednou za čtrnáct dní, někdy i jednou týdně. Zašli jsme na víno, na večeři nebo jen tak na pivo, podle toho, na co zrovna byla chuť. Také jsme se procházeli po vnitřní Praze, po Pražském hradě a tak. Povídali jsme si, půjčovali si knížky.. Irče jsem radši neříkal pravdu o tom, s kým a kam jdu, i když mezi námi k ničemu nedošlo.
Jednou jsme na takové posezení ve vinárně přibrali i jednu z našich společných známých z tábora. A zrovna jako na potvoru právě toho dne došly naše ruce k tomu, že je ten správný čas pro vzájemné hlazení. Oba jsme tím byli evidentně zaskočeni. Snažili jsme se vypadat nenápadně, ale muselo to vypadat hodně vášnivě, protože společná známá nás poměrně brzy s omluvou opustila. Ledva se za ní zavřely dveře vinárny, naše rty se poprvé potkaly…
A další zhruba rok to běželo prakticky podle stejného scénáře. Sešli jsme se, vysvětlili si, jak bychom neměli připustit, aby se stalo to, co minule a jak je nám spolu dobře jako kamarádům. Pak jsme zase klábosili o všem možném a ve chvíli, kdy došlo na loučení, se naše rty vášnivě setkaly a nechtěly se od sebe odtrhnout.
Pak se Blanka rozhodla z ničeho nic odejít na rok do Anglie pracovat jako au-pair. Chápal jsem to jako pokus o vyřešení situace. Sejdeme si z očí, sejdeme si z mysli. Za celý rok nám od Blanky došla jediná pohlednice, adresovaná celé rodině.
Já na ni adresu neměl, sice jsem se zpočátku trápil, že jí nemůžu napsat, ale postupně mi docházelo, že se s ohledem na nás oba zachovala správně.
Jakmile se Blanka vrátila, zavolal jsem jí, jestli by nezašla na kávu a nepoklábosili bychom o tom roce, kdy nebyla možnost se potkat.
A od toho prvního setkání to zase všechno zapadlo do starých kolejí. Až moje změna zaměstnání nás trochu přibrzdila. V novém zaměstnání jsem musel trávit hodně času, zůstával jsem tam o večerech, přes noc, běžně i o víkendech. Nezbýval mi čas ani na rodinu, ani na cokoliv nebo kohokoliv jiného. Asi čtvrt roku nebyla možnost se potkat. Až kolega z tábora uspořádal společný víkend v kempu.
Od táborového ohně postupně všichni odpadávali, až jsme s Blankou zbyli sami. Oheň dohořel a my jsme si vyšli na procházku po okolí. Znovu jsme se dostali do stadia líbání, a ani teď jsme nikam dál nepokročili. Spát jsme šli s prvními slunečními paprsky, chvilku před tím, než se vzbudila Irča s dětmi.
A pak jsme s Blankou došli ke zjištění, že ideální řešení pro nás oba bude nepokračovat v těch našich schůzkách. Od té doby uběhlo osm let. Blanka zůstávala nezadaná.. Společný kontakt jsme nevyhledávali. Stále jsme oba byli zváni na různé společné akce organizované členy naší táborové party, ale zpravidla se někdo z nás dvou omluvil, takže jsme se potkali za tu dobu jen jednou, asi před pěti lety. Seděli jsme proti sobě u stolu, dělali jsme, že se nevidíme a naše nohy pod stolem se mezitím vášnivě dotýkaly.
S postupem času jsem nabýval dojmu, že to co mě potkalo, byla životní láska a já ji obětoval ve prospěch zachování rodiny..
Zjistil jsem, že Blanka je stále nezadaná. Stále jsem si v mysli vracel, co se to mezi námi vlastně stalo. Přemýšlel jsem, jestli ta chemie v nás funguje pořád stejně.
Nebyl jsem žádný svatoušek, během manželství jsem dvakrát ujel, ale tyhle známosti, které proběhly ve svém čase s maximální intenzitou, zase velice rychle pohasly. I proto jsem si myslel, že s Blankou šlo o víc než touhu po sexu a po krátkodobém zpestření, že šlo o skutečnou lásku, která trvala tak dlouho a nedošla naplnění.
A pak mi nějak došlo, že to tak vlastně ani možná nebylo. Že šlo vlastně o dlouhodobé dobývání a bránění, o vyrovnávání se s dilematy…Že možná kdybychom událostem nechali volný spád, mohli bychom mít po několika týdnech jasno, že by to celé vyprchalo a alespoň já bych se s tím nemusel dodneška v myšlenkách trápit a hloubat, co by bylo, kdyby…
Nicméně jsem Blance napsal, jestli by nezašla na kafíčko a kus řeči. Celé jsem to zabalil jako dotaz na správnost emailové adresy, protože se mi sešly v adresáři dvě různé. O své aktuální situaci jsem se nezmínil, aby to nepůsobilo dojmem :“Irča je pryč, je tu konečně prostor pro Blanku“. Odpověď byla krátká, potvrzovala aktuálně platnou adresu.
Tím jsem se rychle vyrovnal s poměrně dlouhou etapou svého života, o které jsem léta neměl v hlavě jasno.