Jdi na obsah Jdi na menu
 


Toho roku byla tradiční zimní únava nějak netypicky depkovatější než jiné roky. Přisuzoval jsem to jednak své postupující krizi středního věku, jednak na mě začínala doléhat už více než půl roku se táhnoucí krize manželská.

 

Zlom k lepšímu nepřinesl ani fakt, že jsem dostal k dispozici nové služební auto, které by za ještě nedávno normálního stavu znamenalo splnění všech rodinných představ v tomto směru, ba dokonce ani naplnění jednoho dětského snu. Za dva měsíce mi vyjde knížka. Tenhle sen už jsem skoro vzdával. Jako potvrzení kréda, že jen to je ztraceno, čeho se sami vzdáváme, povedlo se to vlastně náhodou ve chvíli, kdy už jsem to ani nečekal.

 

Byla asi půlka února, vyrazili jsme se ženou ke známým za Prahu na ples. Ke skleničce vína jsem se dostal dříve než moje žena a tím bylo rozhodnuto, kdo bude řídit na zpáteční cestě. Začal jsem přepíjet ten pocit vlastní zbytečnosti a prázdnoty. Červené víno s manželkami kamarádů střídalo pivo s kamarády a jako taková tečka přišla tequillová smršť u baru. Ještě dlouho před koncem plesu mě kamarád musel odvést do auta, kde jsem se ve stavu opilosti, jaký jsem už dlouho nezažil, kýval na všechny strany a vyčkával příchodu své ženy. Irča si mě mlčky odvezla domů. Věděla, že v takovou chvíli nemá smysl se mnou cokoliv rozebírat. Její příležitost přišla hned druhý den ráno. Byla neděle. Pustila se do mě s mým morálním rozborem a musel jsem si vyslechnout, jaký jsem bezcharakterní lump a opilec a jakou ostudu jsem to včera zase napáchal.A jak mi tu kocovinu přeje.. Kocovina mě ovšem zrovna netrápila, nijak špatně mi nebylo, jen jsem cítil, že moje IQ se najednou někam vytratilo. Pozitivní na tom bylo, že tento stav otupělosti mi nedovoloval nějak moc vnímat, cože mi to Irča zrovna říká. Tím pádem jsem ani nemohl nijak reagovat, mohl jsem tak maximálně pokývat hlavou na souhlas, což asi v tu chvíli nebyla ta úplně nejlepší reakce. Jakmile to bylo možné, vytratil jsem se vybrat popel z kotle, nanosit do kotelny dříví a zatopit. Fyzická práce je pro mě ve stavu té duševní otupělosti obzvláště vhodná. Prostě makám a makám, vůbec nepřemýšlím a podávám takové výkony, jakých bych za normálních okolností vůbec nebyl schopen.

 

Koncem února jsme se vypravili na hory. Nějaký čas už jsme nejezdili jako celá rodina, dcera má spoustu aktivit, jak koníčků tak pracovních, takže jsme vyrazili s Irčou jen se synem. Byla to společná dovolená s Irčinou sestřenicí Jitkou a její rodinou. Takhle společně jsme toho zažili hodně. Na dovolené jsme takhle spolu jezdili víceméně posledních patnáct let. S Jitkou bývala psina, její manžel Petr byl naopak spíš mlčoch a naše děti si poměrně dobře rozuměly.

 

Během let jsme všichni nějak zpohodlněli.. Už nám přišlo nemyslitelné třeba vyrazit s dětmi na dovolenou pod stan.

 

Ani pobyt na horách nám nepřinesl nic pozitivního. Irča nesla s nelibostí, když jsme s Petrem posedávali večer naproti chatě v penzionu u piva a když jsme se pokusili o společný večer na chatě u svařáku, šla si hned lehnout. Jak jsem tak zůstal v kuchyni u vína s Jitkou a Petrem, míhaly se mi v hlavě útržky z těch společných dovolených. Najednou jsem si uvědomil, že takhle sedíme v téhle sestavě naposledy. Něco mi říkalo, že už nikam nikdy takhle společně nevyrazíme. Bylo mi to líto a přistihl jsem se, že mám slzu na krajíčku.

 

Z hor jsme vyrazili o den dříve, než dokdy jsme měli zaplacený pobyt. Oba už jsme se s Irčou těšili domů. Měl jsem dojem, že bychom si s Irčou měli vážně promluvit, ale když jsem se na to téma pokusil zavést řeč, odbyla mě Irča s tím, že jsme si měli vážně promluvit už dávno, někdy v té době, kdy jsem na její obdobný návrh odpověděl, že nemám na vážný rozhovor zrovna náladu.

 

Musel jsem na to myslet často. Co bych měl udělat.. A jestli to má vůbec ještě smysl. Dvacet let života nejde najednou hodit jen tak za hlavu. Krizí jsme už prošli spoustu.. A jsme pořád spolu. Před pár lety už jsem dokonce asi tři měsíce bydlel jinde. Tenkrát to vypadalo moc vážně. Stálo mě to hodně úsilí, dát to zase dohromady. Teď mi to tak přišlo, že to tak vlastně bylo s každou krizí. Vždycky mě to stálo nějaké úsilí, dát to dohromady. Přemluvit Irču. Zaboha jsem si nemohl vzpomenout na nějakou situaci, která by byla nakonec vyřešena tím, že by Irča přišla za mnou. Napadlo mě, že tak by to vlastně nejspíš mohlo dopadnout i teď. Bude mě to stát určitě mnoho úsilí, ale možná by se to povedlo. Jenže, za jak dlouho přijde další krize ? Za tři měsíce ? Za měsíc ? Za půl roku ? A zase pak budu vyvíjet mnoho úsilí, abych to zachránil ? Hodně moc bych chtěl, aby to zase bylo v pořádku, ale chce to taky Irča ? Nebo na tom Irče nezáleží a pak vlastně nemá smysl to zachraňovat ? Bylo to pro mě dilema. Připadlo mi ješitné čekat, až přijde Irča s nějakým řešením, ale na druhou stranu se mi vlastně nechtělo přijít s něčím sám. Rozhodl jsem se vyčkávat. Opustila mě motivace dělat cokoliv. Život se stal mechanickým zaplňováním jednotlivých dnů.

 

 

 

Flashback 1 – od Lipna do garsonky

 

 

 

Byli jsme spolu něco málo přes šest let. Irča byla tehdy na mateřské a jezdila s dětmi ke známým na Lipno. Byli to naši společní známí. Dříve jsme tam jezdili společně na dovolenou, ale toho roku tam byla Irča s dětmi beze mě. Aby se děti dostaly na vzduch. Nemohl jsem si tehdy vzít dovolenou, nebyl za mě záskok. Vypravil jsem se za nimi na víkend, byl jsem doma sám už přes týden. Cestování nebylo příjemné, Irča měla na Lipně auto a já za nimi musel autobusem. První večer probíhal normálně, s kamarádem Milanem jsme vyrazili na pivo, dali řeč co je nového…Druhý den jsme vyrazili s dětmi na výlet a vrátili jsme se až na večer. Opekli jsme s dětmi buřty na ohni, po jídle jsme děti umyli a uložili. Ještě jsme chvíli poseděli u ohně a pak se naši známí tiše vytratili. Chvíli bylo ticho, rušené jen praskáním hořícího dříví. Přiložil jsem. Plamínky začaly olizovat proschlé dřevo a Irča promluvila.

 

„Chtěla bych ti něco říct. Takhle už to dál nejde. Na všechno jsem sama, ty jsi pořád v práci. Nikdy nemáš čas chodit s dětma po doktorech. Vůbec ti na nás nezáleží. Je ti fuk, co se doma děje, nezeptáš se, jak jsme u doktora dopadli.“

 

Chabě jsem se pokusil bránit.

 

„Už jsem o tom kolikrát mluvili. Do práce přece nechodím kvůli sobě. Chci, abyste si mohli dopřát všechno, co potřebujete. A to by šlo těžko, kdybych třeba dělal někde ve fabrice u soustruhu. Měl bych sice čistou hlavu, ve čtyři doma, po doktorech bych mohl běhat s vámi, ale pak bychom řešili, že nemůžeme vyjít. Proto jsem vzal tohle místo. Ty jsi na mateřský, výplatu máme jen jednu a nevím, jak by to šlo udělat jinak. Ty jsi doma, tak to prostě vychází s těma doktorama na tebe.“

 

„Pořád ty tvoje stejný výmluvy na práci. Já už takhle žít nechci. Kdybys chtěl, tak si to nějak zařídíš.“

 

„Irčo, takhle to přeci nejde. Nemůžeme se oba motat kolem dětí. Jeden prostě musí chodit do práce, ať chce nebo nechce. Jak bys to chtěla udělat jinak ?“

 

„Až přijedu, tak se odstěhuješ. Domluvím s mojí mámou, že se nastěhuješ do její garsonky a ona půjde k nám. Rozvedeme se. Tohle je k ničemu.“

 

Zvedla se.

 

„Ještě ti chci vrátit tohle.“

 

Stáhla si snubní prstýnek a podala mi ho.

 

Byl jsem v šoku, vůbec jsem nevěděl co a jak. Vzal jsem si od ní ten kousek zlata, stáhl ze svého prstu ten samý a oba hodil do ohně.

 

Překvapeně na mě koukala : „Nezbláznil jsi se ?“

 

Pokrčil jsem rameny : „Už je přece nebudeme potřebovat.“

 

Irča se otočila a šla spát. Já jsem si ještě několikrát přihnul z načaté lahve fernetu a seděl jsem u ohně tak dlouho, dokud mě nepřemohla únava a neusnul jsem na lavičce.

 

Ráno jsem vyhaslé ohniště prohrabal, ale prstýnek jsem našel jen jeden. Ten Irči.

 

Události toho léta pak běžely jako ve špatném filmu.

 

Můj nejlepší kamarád Patrik mě odstěhoval firemní dodávkou. Když jsem opouštěl sídliště, ze kterého jsem se stěhoval, bylo mi do pláče. S Irčou jsme byli domluveni, kolik bude ode mě dostávat peněz, i co si z domova odvezu. Pak jsem najednou zjistil, že si můžu koupit všechno, co potřebuju, že mohu pořídit dceři k narozeninám kolo, na které v rodinném rozpočtu nevycházely prostředky. Patrik mi ze svého vrakoviště zapůjčil Škodovku stodvacítku, se kterou jsem mohl jezdit s dětmi k mamince na chatu na víkendy, jednou týdně jsem docházel za dětmi na návštěvu a snažil jsem se vymyslet, co a jak. Pro rozhovor s Irčou jsem zvolil neutrální půdu, pozval jsem ji na večeři. Probrali jsem to všechno znova dokola.

 

Tenkrát jsem bydlel sám tři měsíce a pak jsme se s Irčou domluvili, že to zkusíme spolu znova.

 

Syn, kterému tehdy byly tři roky, se ještě po půl roce ptal: „Tati, a budeš dneska spát u nás, nebo zase půjdeš od nás pryč ?“

 

 

 

Po několika málo týdnech mi to nedalo a napsal jsem Irče dopis. Myšlenky šly na papír lépe než z úst. Měl jsem možnost si věty v klidu zformulovat nezaujatě, nemusel jsem se obávat, že Irčina negativní reakce mě zastaví po pár větách. Apeloval jsem na ní, že takhle to přeci pokračovat dál nemůže a zkusil hledat nějaká řešení.

 

Odpověď byla jako studená sprcha. Zřejmě jediná možnost do budoucna je rozvod.

 

Připadal jsem si , jako bych dostal ránu kladivem do hlavy. Svým způsobem je to ale také řešení. Děti už jsou velké, na ně se už tak ohlížet nemusíme. Jsme tak na půlce cesty životem, ještě pořád máme oba šanci začít znova a prožít život po svém.

 

Ale neuměl jsem si to představit. Opustit to, co jsem za ta léta vybudoval ? Začít znova ? Byl jsem z toho psychicky dost na dně.

 

Někdy o víkendu jsem se vypravil za svojí matkou na chatu. Trávila tam každý víkend.

 

Divila se sice chvíli, že jsem přijel sám, ale děti měly zrovna svůj vlastní program. Pak jsme chvíli seděli u kávy a probírali, co se kde v příbuzenstvu přihodilo. „Ještě že ty to máš doma v pořádku“, konstatovala nakonec matka. Řekl jsem jí, že to zase až tak ideální není. Zhruba jsem jí vysvětlil, o co jde. „Hlavně se nerozváděj, to by mě zabilo“, pustila se do mě matka po nátlakové linii. Přislíbil jsem, že se pokusím udělat, co půjde a vrátil jsem se domů.

 

V neděli mě soused pozval na posezení u piva. Má ve svém zahradním domku udírnu a chlazení a občas doveze soudek. Seděl jsem tam, pil jedno pivo za druhým a pomalu jsem se s tím prostředím začínal loučit. Koukal jsem se přes plot na naši zahradní chatku, kterou jsme stavěli předloni , na bazén, který jsme stavěli loni, na pergolu z předloňska, na garáž, kterou jsme stavěli gruntu, a ve které je teď ubytovaná Oktávka z roku 1962, kterou máme na půl s Patrikem, na barák, který jsme před pěti lety kompletně vevnitř přebudovali. Nechtěl jsem o tom se sousedem mluvit… Ale znova se mi vybavovaly různé okamžiky z posledních několika let. Třeba, jak jsme s Irčou rozebírali situaci, když jsme začali reálně uvažovat o tom, že bychom prodali sídlištní byt, přibrali hypotéku a pořídili si tenhle dům. Připomínal jsem jí ty měsíce, kdy jsme žili před léty v té krizi a apeloval na ní, že jestli má nějaké pochybnosti o perspektivách našeho vztahu, ať mi to řekne, než si tu hypotéku vezmeme. Usmívala se tehdy a ujišťovala mě, že tehdejší zkušenost pro ní byla dostatečně intenzivní na to, aby dneska věděla, že už se nám nikdy nic podobného nepřihodí. Po téhle vzpomínce jsem neodolal nabídce na panáka slivovice.

 

Slyšel jsem, jak se rozběhla filtrace v bazénu a vybavila se mi vzpomínka na stavbu bazénu, taková typická pro poslední období…

 

Čekali jsme nástup firmy, která měla vybudovat základovou desku pod bazénem. V pátek večer jsem dostal nabídku podniknout od soboty výlet do Švédska, Finska a Pobaltí. V sobotu dodávka dovezla cement, druhá železné sítě, náklaďák dovezl fůru písku, kterou jsem na kolečku odvozil z ulice na zahradu. Připravil jsem míchačku a natáhl hadici s vodou. V sobotu večer jsem odjížděl sice unavený, ale s vědomím, že vše je připraveno.

 

S rodinou jsem komunikoval přes SMS. Z neděle na pondělí jsem spal ve Stockholmu, z pondělí na úterý na trajektu do Helsinek, z úterý na středu na trajektu do Tallinu, ze středy na čtvrtek v hotelu u města Lomza v Polsku.. A ve čtvrtek, právě když jsme projížděli Warszavou, přišla mi lakonická SMS : „Došly sítě.“ To byla typická Irča. SMS s více než dvěma slovy bývala od ní ojedinělá. Odpověděl jsem, že si neumím představit, co bych v té věci mohl z Warszavy podniknout. Irča mi napsala, že ona z práce na Proseku taky jen těžko něco zařídí…Na to už jsem raději nereagoval.

 

A tak jsem se v duchu mlčky loučil a prokládal to tu panákem slivovice, tu pivem, až jsem cítil, že bych měl jít domů.

 

Rozloučil jsem se, otevřel si branku v plotě, kterou jsme si zřídili po zkušenosti, že chodit na návštěvy přes plot je krajně nepohodlné a vydal se napříč zahradou. A v tu chvíli mě nějak opustilo reálné vědomí a přišlo „okno“.

 

Vědomí se vrátilo až se zvoněním budíku v mobilu. Byl jsem v tričku a ve slipech na sedačce v obýváku. Mobil jsem chvíli hledal, ale našel. Pak přišla chvíle, kdy jsem začal hledat brýle, abych se zbavil té rozmazanosti okolního světa.. A to byl problém. Prohlédl jsem v obýváku konferenční stolek, parapet okna, okraje sedačky, ale brýle nikde. Zmocňovala se mě panika. Podobná té, jako před pár měsíci, kdy jsem měl autonehodu. Tehdy si pamatuju, jak jsem stál na brzdě, bylo mi jasné, že už nedobrzdím, přišla rána, jedno světlo zhaslo, airbagy se nafoukly, vyfoukly, v autě byl takový bílý dým a viděl jsem všechno rozmazaně. Vyhrabal jsem se z auta, navlékl si reflexní vestu a zjistil, že mi teče krev z nosu a nemám brýle. Panicky jsem auto prohledával, bez brýlí jsem si připadal ztracený… Až při několikátém pokusu jsem je našel na podlaze v prostoru spolujezdce. Jak jsem si je dal na oči, vrátila se mi rozvaha. Uvědomil jsem si, že krev z nosu mi teče proto, že mi namlátily moje vlastní ruce, když je vystřelené airbagy odervaly od volantu. Brýle jsem si v tu chvíli sám srazil a síla úderu mi přivodila částečnou ztrátu paměti. Vůbec jsem si nebyl schopen uvědomit, co předcházelo té chvíli, kdy jsem brzdil a věděl, že nedobrzdím…

 

Hledám brýle a nenacházím. Nejsou ani na stole v kuchyni. Až mě nutkání žene na záchod a tam ke svému úžasu nacházím za mísou své brýle, ovšem bez jedné nožičky. Nemám už žádný další čas na hledání. Nasazuji si brýle bez nožičky a koukám se do zrcadla. V obličeji mám modřinu, která svým umístěním koresponduje s místem, kde je chybějící nožička spojena s brýlemi. Abych zbytečně nenapínal, nožičku jsem dlouho nemohl najít. Pořídil jsem si nové brýle a po čase jsem nožičku našel na zahradě, ovšem již upravenou pracovním ústrojím zahradní sekačky. V místě, kde jsem jí našel, korespondovalo umístění nožičky brýlí a modřiny v obličeji s umístěním kolena okapu zahradní chatky.

 

Do práce jsem sice vyrazil se zbytkovým alkoholem v krvi, ale bez kocoviny, na kterou naštěstí netrpím.